Turínské plátno, kus látky, do kterého byl údajně zabalen Ježíš Kristus po snětí z kříže, je jednou z nejcennějších křesťanských relikvií. Díky tomu je prakticky neustále terčem nejrůznějších vědeckých výzkumů. Jejich výsledky se často rozcházejí.
Nejnovější výzkum uveřejněný v časopisu Journal of Forensic Sciences tvrdí, že díky pokusu s napodobeninou krve definitivně dokázal, že se jedná o středověký falsifikát. Výzkum se opírá o fotografie turínského plátna, nanesení krve na zápěstí figuranta a nanesení napodobeniny krve na figurínu. Že je Turínské plátno středověké falsum má údajně dokazovat rozdíl mezi tokem krve figuranta a tokem krve zachyceném na turínském plátně.
Řada problémů
I pro laika se může zdát tvrzení vědců o definitivě výzkumu zarážející. Předně se pracovníci opírají pouze o fotografie a napodobeniny krve – nedá se tedy přesvědčivě vyloučit, že umělá krev na těle figuranta může reagovat jinak, než krev pravá – navíc stékající po těle člověka v té chvíli již mrtvého, nemluvě v těchto souvislostech o pokusu na figuríně.
Další překážkou věrohodnosti výzkumu mohou být i závěry předchozích výzkumů, kdy se v minulosti někteří vědci shodli na tom, že obraz člověka na turínském plátně pravděpodobně musel být nanesen na plátno najednou a krev se pravděpodobně musela vpít do samotného plátna v jednou krátkém okamžiku. Svým principem malba připomíná fotografický negativ. To se snad mohlo stát tak, že došlo k silnému záblesku, který obraz vytvořil. Nicméně taková technologie neexistovala ani ve středověku, ani ve starověku.
Předchozí výzkumy
Radiokarbonová metoda z roku 1988 datuje vznik Turínského plátna mezi léta 1260 až 1390. Ovšem ani Radiokarbonová metoda není prokazatelně stoprocentní. Navíc se prováděla pouze z kousků, které byly odebrány z okraje plátna, což celý výzkum podstatně znehodnocuje. Turínské plátno totiž po dobu své existence přežilo hned několik požárů, takže jeho okraje mohly být údajně dokonce opravovány, může se tedy jednat o kusy nové látky, kterou v rámci oprav po požáru přišili na spálený okraj středověcí restaurátoři.
Hlasy hovořící pro autentičnost
Kromě již výše zmíněných pochybností ohledně výsledků vědeckých výzkumů Turínského plátna, mají zastánci autentičnosti Turínského plátna po ruce řadu dalších argumentů. Předně je zarážející, že Římskokatolická církev, která po staletí bedlivě střeží svůj Vatikánský archív tak, že do něj prakticky nikoho nepouští, vůbec umožnila v roce 1988 vědcům výzkum a odebrání vzorků z plátna. Dá se předpokládat, že k tomu by katolická církev nikdy nesvolila, pokud by měla sebemenší pochyby o pravosti plátna. Další zarážející skutečností je historie plátna. To prošlo hned několika rozsáhlými požáry, posledním v roce 1997, a neshořelo, přestože schránky, ve kterých bylo uloženo, lehly popelem. Navíc ne všechny vědecké experimenty hovoří o středověkém původu. Rekonstrukce – vytvoření modelu těla, které mohlo být v rubáši uchováno, ukázala, že se skutečně jednalo o člověka. Plátno totiž až děsivě přesně reflektuje záhyby lidského těla. Zarážející je i způsob malby – nebo přesněji nánosu krve na plátno, kterému jsme se již věnovali.
Historie plátna
Legenda tvrdí, že plátno bylo krátce po Ježíšově z mrtvých vstání přemístěno do Edessy, následně do Konstantinopole, odkud putovalo do Francie a nakonec se plátno uhnízdilo v Itálii. Není ovšem jisté, zda plátno z Edessy je stejným plátnem, jako plátno z Turína. Nicméně plátno z Edessy, o kterém jsou zaznamenána svědectví hovořící o jeho autentičnosti již z první poloviny 8. století, se postupem času pravděpodobně přemístilo do Konstantinopole a jsou zaznamenána svědectví křižáků o tom, že plátno viděli v Konstantinopoli po cestě do Svaté země. Nejslavnější zachycenou zprávou je svědectví z roku 1203. V roce 1205 odeslal syn Byzantského císaře Theodor Angelos dopis, ve kterém tvrdí, že při rabování Konstantinopole ukradli plátno Francouzi. Ovšem podle legendy o Edessyjském plátně se jedná o jiný obraz křesťanského spasitele.
Další teorie o historii Turínského plátna hovoří o jeho pobytu v Konstantinopoli, odkud údajně mělo přejít do vlastnictví Templářských rytířů. Ti plátno pravděpodobně odvezli do Francie. Postupem času se právě toto Turínské plátno (a tentokrát skutečně nám dnes známé plátno), dostalo do rukou rodu Savojských, kteří jej nakonec v roce 1506 jako první řádně vystavili a zpřístupnili širší veřejnosti. Při požáru v roce 1532 bylo plátno poškozeno a na několika okrajích propáleno roztaveným stříbrem. Právě z té doby pochází propálené tečky, patrné při pohledu na plátno. Chudé řádové sestry Klarisky zachránily plátno tím, že jej prakticky okamžitě ponořily do vody. Následně se řádové sestry pokusily roucho opravit, zašít apod. Dále se plátno v roce 1578 přesunulo do Turína, který se stává jeho domovem až do současnosti. Ve vlastnictví šlechtického rodu Savojských zůstalo až do roku 1983, kdy bylo darováno Římskokatolické církvi.
Jak vše shrnout? Turínské plátno radiokarbonová metoda datovala mezi roky 1260 až 1390, ovšem prošlo prokazatelně několik požáry a ne vždy s ním bylo šetrně zacházeno. Zejména při požáru a následných opravách v roce 1532 zcela jistě došlo k výrazné kontaminaci plátna. Legendy o plátnu s Kristovým otiskem se tradují již celá staletí a díky doloženým (zaznamenaným) očitým svědectvím lze vypátrat, že jakýsi obraz Ježíše Krista skutečně existoval a nacházel se v Konstantinopoli. Pouze není zcela jisté, zda se skutečně jedná o Turínské plátno, nebo zda existuje i nějaké další.
Na Turínském plátně je zarážející hned celá řada věcí. Vědci zjistili, že se na něm skutečně nachází lidská krev. Metoda, kterou by měl obraz být (teoreticky) zachycen, pochází až z 19. století, ale plátno je prokazatelně o několik staletí starší. Jedná se o podobný postup jako při tvorbě fotografie. Navíc spíše trojrozměrné fotografie, neboť Turínské plátno přesně reflektuje anatomii lidského těla, kolem kterého mělo být ovinuto. Zmínky o něm pochází již z dob existence Římské říše, je zachycováno na nejrůznějších malbách, včetně odrazu těla. Má téměř zázračnou schopnost (štěstí?) přežít devastující požáry a to tak, že samotný obraz není poškozen. A nakonec ještě jedna zvláštnost, Turínské plátno vypadá jinak na fotografii a jinak při pohledu skutečným lidským okem. Výzkumů, které okolo plátna jsou a budou, bude ještě mnoho a vždy budou slyšet hlasy pro i proti. S každou novou technologií se mohou objevit i nové závěry. Důležité ovšem – v případě takovéto relikvie – nejspíš není hmatatelné potvrzení či důkaz, jako spíše skutečnost, jestli my sami v jeho pravost věříme.
